Před sedmdesáti lety se naplnila slova
proroka Izajáše, který působil v 8. století př. n. l.: „
Kdo slyšel kdy něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země v jediném dni? Nebo národ snad bývá zplozen jedním rázem? Sotva se začala svíjet bolestí, už porodila sijónská dcera své syny“ (66. kapitola, 8. verš; Český ekumenický překlad).
Byl vyhlášen nezávislý Stát Izrael.
Sionismus
Židovský národ žil přes devatenáct století mimo zemi svého původu. Po židovském povstání v 1. století proti římským okupantům a ve 2. století po vzpouře vedené Šimeonem bar Kochbou (132-135 n. l.) vyhnala Římská říše Židy z Judeje a změnila název provincie na
Syria Palaestina. Sen o návratu do své domoviny však Židy nikdy neopustil.
Slovo
sionismus označuje hnutí usilující od konce 19. století o opětné ustavení židovského státu v historické vlasti Židů. Jejím symbolem byl Sion. Toto slovo odkazuje na judskou poušť, která na východě obklopuje Jeruzalém, a současně připomíná dávnou pevnost Jebusitů na jihovýchodě města. Když král David pevnost dobyl, přejmenoval ji na „
Ir David“ –„Davidovo město“.
„V Basileji jsem založil židovský stát“
Rakousko-uherský novinář
Theodor Herzl (1860-1904) dal snaze o návrat a vzniku židovského státu v Palestině program a organizační strukturu. Herzl poznal, že dokud existuje antisemitismus, asimilace Židů je nemožná a jediným řešením je pro většinu Židů je emigrace do vlastního státu. V roce 1896 vyšla jeho kniha
Židovský stát (
Der Judenstaat) ata se se stala manifestem, nadcházejícího věku sionismu.
Za zlom a počátek sionistického hnutí se pokládá
rok 1897, kdy se konal v Basileji
Světový sionistický kongres. Třídenní kongres se shodl na dokumentu napříště známém jako Basilejský program. Ten deklaroval sionismus jako aspiraci „vytvořit veřejně garantovanou vlast pro židovské obyvatele v Palestině“. Po prvním kongresu si Herzl do svého deníku zapsal: „
Pokud bych měl shrnout basilejský kongres jedním slovem, což nemohu udělat otevřeně, bylo by to tohle: V Basileji jsem založil židovský stát. Kdybych to řekl dnes, vyvolal bych všeobecný posměch. Z pět let možná a jistě za padesát to všichni uvidí.“
Kibucy
První ruská revoluce v letech 1905 až 1907 vyvolal vlna pogromů a represí. Narostly také počty ruské židovské mládeže emigrující do Palestiny v roli pionýrských osadníků. Důležitým prvkem hnutí se staly
kibucy. První kibuc vznikl v roce 1909. Označovaly se tak osady, většinou zemědělské a někdy i průmyslové, v nichž se nabyté bohatství užívalo společně. Členové kibucu měli zdarma jídlo, oblečení, ubytování, sociální a zdravotnické služby.
V roce 1917 byla vyhlášena
Balfourova deklarace. Ta slibovala britskou podporu pro vytvoření židovského národního domova v Palestině. Deklarace byla také zahrnuta do britského mandátu nad Palestinou, zřízeného v roce 1922.
První sionističtí osadníci přišli do Palestiny roku 1882. Když se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, následovaly je další. To vedlo ke konfliktům s arabským obyvatelstvem i s mandátní mocí Velké Británie. Po ukončení války došlo v Palestině k otevřenému konfliktu na třech frontách. Židé bojovali proti Angličanům, aby si vynutili možnost volné imigrace, Arabové bojovali proti rozšiřování židovských osad. S pokračujícím chaosem v Palestině ztrácela anglická mandátní moc nad oblastí kontrolu a ve Spojených národech se prosadilo přání zbavit mandátní území anglické nadvlády a rozdělit je na židovský a arabský stát.
Válka za nezávislost
Dne 29. listopadu 1947 rozhodlo plenární zasedání OSN o rozdělení Palestiny a založení židovského a arabského státu. Arabské státy a Palestinci to odmítli. Angličané svůj odchod a konec vlády nad Palestinou ohlásili na 15. května 1948. V předvečer toho dne, 14. května 1948, vyhlásil David Ben Gurion, předseda Židovské agentury a později první ministerský předseda země, židovský stát. Sedm sousedních arabských států vypovědělo Izraeli válku. Izraelcům zpočátku chybělo jednotné velení, ale během války se podařilo toto napravit. Především motivace židovských bojovníků byl jiná než jejich arabských protivníků. Věděli totiž, že porážka by znamenala i fyzickou záhubu, přinejmenším však konec snu i židovského státu.
Rada bezpečnosti OSN vícekrát vyzývala k příměří, ale to arabská strana odmítla. Teprve když izraelská letadla bombardovala Damašek, Ammán a později i Káhiru, řekla 11. června i arabská strana, že je ochotna uzavřít příměří. Příměří mělo vypršet 9. července 1948. Rada bezpečnosti vyzvala 7. července k jeho prodloužení. Izraelská strana souhlasila, arabská odmítla. Začala druhá fáze války, v níž izraelská strana vystoupila z defenzívy. Poté, co Izraelci projevili ochotu k prodloužení příměří, odsoudila většina států OSN arabskou agresi. Bylo nařízeno další příměří, které nyní přijaly obě strany a které vstoupilo v platnost 18. července. Bylo časově neomezené. V únoru 1949 uzavřel Izrael s Egyptem příměří. Další smlouvu o příměří uzavřel Izrael v březnu 1949 s Libanonem. V dubnu následovalo Jordánsko a jako poslední stát v červenci 1949 Sýrie. Příměřím se Sýrií skončila válka za nezávislost.
Stát Izrael obstál ve zkoušce ohněm, při níž mu mnozí nevěřili. Počátek jeho dějin tak byl zároveň dobou největšího ohrožení a nejkritičtějším obdobím celé jeho existence.
Použité zdroje:
Jandourek, Jan, „Stát Izrael. Jak vypadala dlouhá cesta k jeho vzniku“,
Reflex Speciál 2/2017, s. 14-32.
Krupp, Michael,
Dějiny Státu Izrael. Od založení do dneška 1948-2013, Vyšehrad, Praha 2013.
Mayer, Daniel, „Izrael byl a je největším duchovním centrem našeho národa“,
Maskil, č. 8 (duben-květen 2018), s. 7.
„
Zamyšlení Leo Pavláta: Sion je symbolem s mnohatisíciletou tradicí“.
